50 let kněžství K.Brünnlera

1.7.2012, Chomutov

Milí spolubratři, milí bratři a sestry v Pánu. Nyní slavíme svatou mši - z výjimečného důvodu, na výjimečném místě, ve výjimečném kostele, jako výjimečné společenství. Tento výjimečný důvod je všem znám. Je jím mé zlaté výročí vysvěcení na kněze, které v tento den stejně jako já oslaví další čtyři bratři z berlínské arcidiecéze. To výjimečné místo je moje rodné město. Nedaleko odtud stojí můj rodný dům. To výjimečné na tomto kostele je jeho oltář, neboť u něj uzavřeli moji rodiče manželství. A vy přítomní věřící, jste ta výjimečná společnost, která se v tomto kostele ještě nikdy nesešla. Navzájem se možná neznáte, ale spojení ve víře tvoříme niterné společenství. To vše tady tvoří rámec toho, co dnes s vděčností slavíme.

Dne 1.července 1962 jsem byl v Berlíně arcibiskupem Alfredem Bengschem spolu s dalšími šesti spolubratry vysvěcen na kněze. Skrze jeho přikázání mě Boží prozřetelnost zavedla na různá místa arcidiecéze. Jako novokněz a kaplan jsem se mohl učit praktické duchovní službě od zkušených farářů. Také jsem jako mladý kněz prožil svízele a zklamání vychodoněmecké diaspory. Státní ateismus NDR k tomu přispíval dalším. Ale na druhou stranu jsem na všech farnostech zažil velkou věrnost a niternou upřímnost našich věřících, což zůstalo nezměněno dodnes.

Jak je známo, po vysvěcení slaví každý novokněz první mši svatou ve své rodné obci. Této první mši se říká primice. To je významný svátek pro rodiče a příbuzné, pro spolubratry a všechny věřící z celého okolí. Obzvláštním úsilím je pro novokněze udílení primičního požehnání všem, kteří jsou přítomni. Na druhou stranu prokazuje církevní obec novoknězi svoji upřímnou úctu smysluplnými dárky. Většina jubilantů tato znamení ještě dnes opatruje a používá. Z těchto primičních darů budu tedy při svém dnešním rozjímání vycházet.

Toto je ta svíce. Je stará rovněž 50 let. Hořela na oltáři domovského kostela a při hostině v sále fary. Tenkrát měla korunu ze zelených větviček myrty jako svíčka svatební. Ratolest seschla a rozpadla se. Svíce je křivá a nevzhledně zhnědlá. Jak víme, vlastností svíčky je to, že při hoření je stále kratší, stále menší a menší. Říká se o ní, že se strávila. Ne, ona se sama nestrávila, nýbrž ji strávil plamen. To je to, co se děje i knězi v jeho lidském bytí. Plane v ohni služby Kristu a jeho následování, a přitom se stává stále menším a před světem nepatrnějším. To souhlasí se slovy Jana Křtitele: "Je třeba, aby on (Kristus) rostl a já abych se zmenšoval." (Jan 3,30)

Toto je alba, bílý liturgický oděv. Nesčetněkrát jsem ji při svých cestách zabalil a zase vybalil. Na což ukazují roztřepené švy. Jedna farní hospodyně shledala albu příliš úzkou a příliš krátkou, a tak do ní všila pruh látky. V další farnosti byla zase shledána příliš dlouhou, a tak byla zkrácena. Možná, že nikdy neseděla správně. Svatý Pavel přirovnává křesťanský život k oblékání oděvu, kdy oděv znamená Krista, věčného Velekněze. Nadutému, pyšnému knězi je tento oděv příliš úzký. Pro malověrného, slabého a kolísavého kněze je zase příliš široký. Kněz se musí celý život namáhat, aby se přizpůsobil velekněžskému rouchu Ježíše Krista, neboť obráceně to nefunguje.

Toto je ornát, liturgické svrchní roucho k slavnosti mše. Je vyroben z pravého čínského hedvábí. Těch 50 let na něm zanechalo stopy. Lem kolem krku je upocený. Na jiných částech hedvábné tkaniny jsou skvrny, které již nejdou odstranit. Kněz jako člověk také není bez poskvrny. Pokušení a vlivy z celého světa se před ním nezastaví. On, kterému je dáno, aby ve jménu Ježíše Krista odpouštěl hříchy jiných, musí sám stále znovu usedat do zpovědnice. Skvrny na ornátu není možné napravit. Naproti tomu je  útěchou k nezaplacení, že duše kněze se může stát opět čistou, a to milostí našeho Pána.

Toto je kalich. Kněz, který byl mým duchovním vůdcem od mládí, shromáždil peníze, zlato a stříbro, aby mi dal zhotovit primiční kalich. Na etuji je nápis s poznámkou, že donátory tohoto kalicha byli mnozí dobrodinci, kteří nejsou více součástí našeho pozemského života. Nechť se jim Pán odmění věčným životem! Po vysvěcení požádal můj duchovní otec biskupa, aby tento kalich podle předpisů vysvětil. A tak se kalich stal připomínkou kázání tehdejšího arcibiskupa Alfreda Bengsche. Řekl slova, která mi navždy zůstala v paměti: "Drazí přátelé," začal, "vy jste posvěceni. Už nepatříte sami sobě. Nemáte žádný soukromý život. Jste zasvěceni jako tento kalich, ve kterém je Kristova krev. Kalich může být sice zneužit, ale nikdy nemůže být ničím jiným, než posvěceným kalichem. Vy musíte svůj posvěcený život žít ve světě, který již více nezná svěcení a často také žádnou úctu... Jste vysvěcení, protože služba, kterou musíte vykonávat, je svatá služba... Máte sloužit Božímu lidu. Tento lid za vás prosil, on vás provázel a čeká na vás. Nezklamejte ho."

Drazí bratři a sestry v Kristu, to byla prorocká slova. My novokněží jsme si nedokázali představit, že v průběhu 50 let se setkáme s obrovským nepořádkem, duchaprázdnou dezorientací, dokonce i s ohavným popřením základních pravd v naší církvi. Slyšíme často o farnostech a diecézích, které odmítají svého příslušného kněze nebo biskupa, nebo dokonce proti němu vystoupí. Slyšíme o úsilí nivelizovat kněžství a laický stav, tedy učinit je tímtéž, tj. popřít podstatu kněžství jako povolání a svátostného svěcení. Fanaticky a podrážděně se protestuje proti kněžskému celibátu a proti údajné diskriminaci žen pro tento stav. V Rakousku se arogantní kněží odvážili proti svým biskupům, kterým slíbili při svém svěcení loajalitu a disciplínu, vypovědět poslušnost, o neposlušnosti k papeži ani nemluvě. Někteří si také myslí, že smějí předělat a zneužít starodávnou, v bázni a úctě ustanovenou liturgii, jak uznají za vhodné a podle chuti a ducha doby. Ještě více je nechutné mluvit o těch, kteří svou nemorálností zničili pověst naší církve.

Již se ukazují následky. Úpadek víry a pokles počtu věřících je nepřehlédnutelný. To vzbuzuje podezření, že křesťanství je v Německu a dalších zemích na ústupu. Před 50 lety nás bylo na filozoficko-teologickém studiu v Erfurtu 290 seminaristů - dnes je jich tam jen deset! Přitom tenkrát byla nejhlubší komunistická éra s jejím výrazným nepřátelstvím vůči církvi. Mladí katolíci se setkávali s militantním ateismem. Na mládežnických večerech jsme zpívali tuto píseň k zamyšlení:"Přijde hodina, kdy tě bude třeba. Proto buď připraven! A do ohně, co uhasíná, se vrhni, jako bys byl ten poslední kousek dřeva." Mnozí si tenkrát pak tento slavnostní text vzali k srdci a vrhli se do domněle uhaslého ohně. A světe div se! Oheň se rozhořel znovu - ale bohužel jen dočasně. Ale Boží oheň pod popelem doutná neviditelně dál. Stačí slabý závan - a plamen se opět rozhoří. Tento závan je bezesporu Duch Boží, který na první letniční slavnost sestoupil jako bouře. Proto nejsou pro církev skličující časy nikdy jen časem vzdychání a naříkání, ale také časem naděje a víry. Naši víru můžeme vyjádřit písní: "Mocně a nespoutaně prostupuje Duch Páně celý svět. Kam dopadá jeho žhoucí dech, je živoucí království Boží." Amen.