Kázání R.D. Radima Vondráčka 6.10.2012

Památka Panny Marie Růžencové 2012

Milí bratři, milé sestry

Téma promluvy je dnes dáno. Prožíváme památku Panny Marie Růžencové, jíž je zasvěcen tento celý měsíc, a častěji bereme do ruky růženec, jak nám to církev doporučuje. Proto bych vám chtěl dnes říci taková dvě svědectví o této modlitbě.

Vždy když se mluví o růženci, si musím vzpomenout na naší paní kostelnici z kostela sv. Mikuláše v Horkách nad Jizerou, kam jsem po svém obrácení začal chodit na nedělní mše. Ona byla vždy první v kostele, upravila oltář, připravila svíce, přinesla květiny, nebo je dolévala vodou, utřela prach, kde bylo třeba a pak aby toho nebylo málo, šla ještě ve svých téměř osmdesáti letech po schodech na kůr, aby přesně v půl desáté vzala do rukou provaz a rozhoupala zvon, který krásně bylo slyšet široko daleko.

Později jsem jí začal trochu pomáhat, hlavně s tím zvoněním a všiml jsem si, že tahle paní, kostelnice, měla vždy při sobě drobnou věc. Šňůrku s korálky, kterou téměř nepustila z rukou. Tedy Růženec, který neustále drmolila a desátek po desátku se ubírala k dalším a dalším tajemstvím Ježíšova života. Později jsem pochopil, že růženec jí dával sílu překonat samotu, kterou prožívala ve své rodině. A že jí také dával jí sílu věřit, že jednou bude líp, že její modlitba bude vyslyšena a kostel, který měla tak ráda se přece jednou naplní. Tehdy tam opravdu chodilo ta devět deset věřících a to ještě z okolních vesnic. Ona se ale modlila dennodenně s velkou vytrvalostí za svou rodinu a za farnost a mám podezření, že se modlila ustavičně.

Léta plynula a v mém životě se mnohé změnilo a to tak, že v roce 2006, právě v tomto kostele svatého Mikuláše, jsem mohl slavit primici, děkovnou mši za přijetí kněžského svěcení. Když jsem do toho kostela vešel, ta jsem viděl, kolik lidí tam přišlo, kostel byl plný a já si vzpomněl na paní kostelnici, která mezi tím už dávno zemřela. Vzpomněl jsem si, jak tam často sama sedávala a čekala a modlila se. Zároveň jsem se, ale také dozvěděl, že na tento polorozpadlý kostel byla uvolněna velká finanční částka k jeho opravě. A tak jsem si uvědomil, že možná, nebýt této farnice, která vytrvala i když v kostele byla často sama, nebýt jejích modliteb a stovek a tisíců zdrávasů růžence, její vytrvalosti, že možná by tam ani žádná primice nikdy nebyla, že by ten kostel už byl dávno zavřený a tato farnost asi pohřbena. Modlitba růžence a vytrvalost v modlitbě, i když je člověk úplně sám, to je velká zbraň. Dokáže vlastně udržet i padající zdi starých kostelů. A myslím, že dokáže postavit i nové.

A ještě jedna vzpomínka. Kdysi jsem byl v Medžugorii. Panna Maria se tam zjevuje od roku 1981 každý den. Zjevení není zatím uznáno, i když plody těchto zjevení a vůbec toho místa jsou úžasné. A právě tam jsme kdysi měli možnost být na mimořádném zjevení. To bývá na místě, kde se Panna Maria zjevila poprvé. Tam přichází jeden z vizionářů, který očekává zjevení a mohou sem přijít i ostatní poutníci. A mnoho lidí tam jde i s cílem, aby něco zvláštního nejen zažili, ale také viděli. A šel jsem tam tedy i já a měl jsem takové přání. Nechtěl jsem Pannu Marii ani tak vidět, protože jsem věděl, že se to málokomu splní, ale chtěl jsem, aby se mě Panna Maria, ve chvíli zjevení, alespoň dotkla, aby mě alespoň vzala za ruku. A tak jsem tam seděl a čekal. Najednou ustaly modlitby, vše ztichlo, protože vizionář Ivan měl zjevení Panny Marie. Zaplavila nás zvláštní vlna pokoje, a nepopsatelného klidu a bezpečí. Když zjevení skončilo, bylo do světových jazyků překládáno poselství, které nám Maria dala prostřednictvím Ivana. Ale já to poselství moc neposlouchal, najednou jsem prožíval zklamání. Panna Maria se mě nedotkla. Alespoň jsem nic takového nepocítil.

Ale zároveň, v tom samém okamžiku zklamání, jsem ve svém srdci pocítil zvláštní poselství, které znělo: Když jsi držel růženec, držel jsi mě za ruku a jako bych zpětně pocítil ten dotek nebo blízkost Panny Marie. A zaplavila mě veliká radost, přesvědčení, že po celou tu dobu zjevení jsem Pannu Marii držel za ruku, právě když jsem svíral kuličky růžence v ruce. A tak jsem tehdy šťastně scházel dolů s té hory, na které se mi splnilo to, oč jsem prosil. I když to přání bylo možná poněkud hloupé. Nicméně Panna Maria se mě dotýká dosud a také nás všech. Vždyť ona říká: „Dítka, když se modlíte růženec, já jsem s vámi a modlím se s vámi.“

 Být s tou, která je tak blízko Ježíši! To je něco úžasného, vždyť kdo z nás může říci, že je blíže Ježíši než Panna Maria? A tak se jí držme za ruku-růženec v modlitbě, v každodenní modlitbě. Určitě tím zachráníme mnohé z toho, co se v této době rozpadá. Modleme se růženec a prožívejme Kristův život. Nejen v tajemstvích té modlitby, ale také na vlastní kůži, v tomto světě, mezi lidmi, kterým Zlý duch boří veškeré jistoty a kteří Krista i Pannu Marii i tuto modlitbu tolik potřebují. Amen.